První den

Předem se omlouvám za hodně dlouhý příspěvek, ale je to soupis událostí za první den tady, takže víceméně to fakt nejzajímavější :-) Pak už to bude samá nuda a opakování, aby to jako vypadalo, že něco píšu :-P

<br /><br />


Tak už jsem konečně našel čas, abych tu po dvou dnech něco sepsal :-)

Je večer, devět hodin, takže u nás v Čr dvě odpoledne. Ležím si v posteli, teda respektive na matraci na zemi (jak tu očividně spí víc lidí), notebook u sebe a internet je připojený na optickém kabelu, což je rychlost, o které si u nás v Čechách můžeme běžně tak leda nechat zdát :-)

Každopádně, když začnu od začátku...je to síla :-) Tolik jiných věcí, tolik nových věcí a toolik Japonců :-) Ale samozřejmě taky spousta stejných věcí, jak jsme se dnes v obchodě přesvědčili u koláčů s pudinkem a vanilkové zmrzliny, které chutnají v japonské restauraci/kavárně jako ty doma :-)

Po příletu do Nagoye a docela náročném jedenáctihodinovém letu jsem na letišti pokecal s dvěma českými kluky, kterých jsem si všiml už ve Frankfurtu a trochu mi pomohli zorientovat se na letišti, kde už je docela přísná imigrační politika a hned dvě vlny kontroly. Kluci říkali, že pracujou pro Toyotu a dělají na novém projektu, tak jsme se domluvili, že jestli se v Nagoye někdy potkáme, zajdeme na pívo, japonsky „Bíru o nomini iku“ :-)

Dál mě tedy čekaly dvě kontroly, první jsem prošel s jednoduchým „koničiwa,“ ukázáním pasu…oskenovali si moje otisky prstů, udělali si krááásnou fotku (jak jinak po jedenáctihodinovém letu) a šel jsem dál. Dál už byl přímo krátký pohovor s pracovníkem letiště, který ve výsledku rozhoduje, jestli vás do Japonska pustí, nebo ne :-P Předal jsem mu papír vyplněný z letadla, ve kterém mimo jiné česně prohlašuji, že s sebou nevezu zbraně ani drogy (docela mě pobavilo, že na papírku bylo i zaškrtávací okénko s možností zaškrnout „ANO, vezu s sebou drogy a zbraně“ – asi pro čestné zloděje :-)) a že s sebou nemám částku vyšší jednoho milionu jenů (i když tady bych si zase přál moct zaškrtnout ANO :-P) a pán se mě anglicky zeptal, kolik u sebe mám a kde budu bydlet. Když jsem mu japonsky řekl, že na mě čeká venku kamarád a že budu bydlet v Išihamě, na okraji Nagoye, asi mu to dostatečně stačilo a ani nepřistoupil k nějaké prohlídce kufrů, na což má samozřejmě právo (a možná za to vděčím i té obrovské hromadě fólie, která byla kolem celého kufru omotaná z letiště v Praze :-)).

Pak už jsem se setkal se Zdeňkem, který čekal v hale pro přílety (mezi všemi těmi japonci ho nebylo těžké najít…) a vydali jsme cestou k vláčku.

Zdeněk mi koupil lístek v jap. automatu (díky bohu a jemu za to) za 790 jenů, což je celkem předražená jízda, ale na letiště jezdí vlaky soukromé společnosti (něco u nás v Čr moc nevídaného).

Pak mi ještě doporučil koupit si místo obyč lístku nabíjecí kartu, kterou si člověk přes terminál dobije a pak jen čerpá, za což jsem mu opět zatraceně vděčný, protože tím odpadá dost složité kupování lístků, ke kterým potřebuje mít člověk už celkem dobrou znalost japonských znaků nebo aspoň japonského průvodce.

Jinak tu samozřejmě mají i takové ty turnikety, které člověk vidí v amerických filmech, že člověk nejdřív musí vložit lístek do vlaku a pak ho branka teprve pustí dál na nástupiště.

Vlaky jsou tu krásně čisté a byly i překvapivě prázdné, takže jsme v rychlosti (cca půl hoďky) dorazili na dvoukolejné nádražíčko v Išihamě (to už je vlastně taková vesnice, jak poznamenal Zdeněk :-) ).

Jo a zapomněl jsem zmínit, že začalo hroozně lejt jako z konve, takže jsem se s dvacetikilovým kufrem a  šestikilovou taškou přes rameno plahočil do kopce, což můžu směle říct, že po cca 25 hodinách bez spánku a cca 15 hodinových letech přes půl světa nebylo nic příjemného. Nakonec mi naštěstí Zdeněk pomohl, jinak bych to snad ani nedotáhnul :-) Dost promočení jsme se nakonec vydrápali až ke Zdeňkovu bytu.

No, každopádně můj plán „dát si po příjezdu sprchu, upadnout na matraci a odpočívat“ se moc nevydařil, protože jsme se Zdeňkem hned vyrazili na nákupy všeho potřebného. Na druhou stranu to bylo dobře, protože jinak bych asi usnul a o to hůř bych si zvykal na časový posun…

Jinak ještě k bytu, nakonec jsem byl překvapený jeho velikostí a rozložením, je to docela paráda a můj pokoj je tak dvakrát větší, než jsem si představoval.

Jsou tu i typické japonské posuvné dveře a Zdeněk má vedle typické japonské rohože tatami, takže na první pobyt v Japonsku je to krása :-)

Z mého líného a odpočinkového plánu se nakonec vyklubala jenom sprcha a rychlé odskočení na záchod, které zmiňuji z jednoduchého důvodu: kdo by si myslel, že odskočení na wc bude v Japonsku stejné jako v Čr, docela by se zmýlil :-) Mají tu úplně jiné vypínače světla, zabudované v takové destičce i s ovládáním koupelny, všechno samozřejmě popsané japonskými znaky, takže jsem zkrátka asi po minutě bádání a hloubání musel požádat Zdeňka o vysvětlení…No a to, že tu mají Japonci mini-záchodová prkýnka, nejspíš určená pro nějaké japonské panenky, to už radši ani nekomentovat…

Kolem třetí pak přestalo pršet, takže jsme vyrazili ven: do supá-máketo. Jelikož cesta vlakem stojí asi 140 jenů a je to celkem kousek (a my se nechystali kupovat nic velkého), rozhodli jsme se dát si procházku a vydat se tam pěšky. Znovu připomínám, že jsem byl po teď už 28 hodinách bez spánku a 15 hodinách v letadle...Teď už ale po sprše, v suchém, a na čerstvém vzduchu, takže mě veškerá únava přešla a už jsem si mohl začít užívat krás Japonska :-) (a asfaltové silnice, kolem které jsme šli…)

Jinak na první pohled tu krajina zase tak odlišná není, trochu jiné střechy domů (všechny stavby jsou kvůli zemětřesení ze dřeva, ale není to tak úplně poznat), fauna a flora taky podobná (zatím jsem zahlédl dva v česku neviděné druhy ptáků a v česku viděné kokršpaněla a kočku :-) ), co ale člověku hned připomene, kde je, jsou všudypřítomné japonské cedule a nápisy (které sice nedokážu přečíst, ale vypadají hustě). Jo a taky auta jezdí nalevo :-P

Asi po deseti patnácti minutách cesty (bylo to fakt kousek) jsme dorazili k supermarketu, celkem dost podobné budově, jako třeba najdete na Zličíně nebo Černém mostě. Obří barák, kolem něj obří parkoviště. Jelikož byla sobota po obědě, tak tu bylo aut rozhodně dost.

I vevnitř bylo dost nacpáno, všude samý Japonec. Cizinci už tu jsou celkem běžní, lidi zase tolik nezírají, ale je vidět, že se přece jen začnou chovat trochu jinak…(Mimochodem za dva dny tady jsem viděl asi dva cizince a asi tak padesát tisíc Japonců :-p)

Každopádně, vevnitř to nevypadá jako klasický obchoďák, obchody tu nejsou skoro oddělené, takže člověk vlastně neví, jestli je ještě ve sportovní obuvi nebo už u zeleniny. Na některých místech se to ale umírňuje, jsou tu i uličky a klasické rozložení obchodů se samostatnými vchody po stranách.

Nejdřív jsme se chtěli porozhlédnout po zdejších restauracích a něco si dát, ale nakonec jsme se rozhodli radši nakoupit v supermarketu a dát si véču doma.

Nakoupili jsme tedy pár věcí, povlečení, nějaké to jídlo (včetně krekrů s krevetovou příchutí a sýrových hranolek) a pak jsme našli i krásný koberec, který se mi hrozně líbil a byl levný, takže i když jsem to původně neměl v plánu, nakonec jsem s ním odcházel :-)

Zdeněk mě nechal platit, takže docela sranda :-) V základu je to ale dost jednoduché a člověk by asi prošel i s tím, že tam přijde, přečte si cenu na displeji, zaplatí a beze slova odejde. No, tak jsem aspoň pozdravil, vysolil jenovou desetitícovku a poděkoval…paní ještě žbleptla něco, co jsem nerozuměl, tak jsem se usmál, paní se taky usmála, vzal jsem tašky a vyrazil jsem :-)

 Pak už jsme zamířili domů. Odhodili jsme věci, dal jsem Zdeňkovi 25 tisíc jenů za nájem, vyrovnali jsme se za nákupy a lístek z letiště a dostal jsem klíč od bytu :-) Juchů :-)

Zdeněk mi pak ukázal, jak se dělá čaj v super-husté varné konvici, pod kterou si postavíte hrnek a okamžitě! z ní teče horká voda :) a dali jsme si večeři…v typicky japonském stylu :-)

Sašimi bylo výborné, čerstvé ryby se tady s těmi českými nedají srovnat, v kombinaci se soyovou omáčkou a wasabi to byla mňamka!

Já si tedy ještě, protože jsem měl žaludek trochu na vodě, dal krajíc chleba (mají tu jen takovou jakousi variantu toustového chleba), za což jsem hned dostal sprďana od Zdeňka, že se to tak nejí…ale co, jsem kulturní barbar, mně to chutnalo ;-)

Pak jsem si připravil matraci, povlékl peřiny a někdy kolem sedmé jsem velmi unaveně upadnul a prakticky skoro hned usnul…

A o dnešku se pokusím něco sepsat zítra, už je tu půlnoc :-)