Tak už jsem tu týden :-) Wau, celý týden, celých sedm dnů ve vzdáleném a bájemi opředeném Japonsku...
No, zase to nebudeme přehánět....
Taková sláva to není :-) Poslední dva dny jsem proseděl u počítače a překládal a navíc je tu pořád hrozná kosa a vichr, takže člověk ani nemůže pořádně někam vyrazit...Každopádně předpověď na víkend slunečno, 18 stupňů, takže aspoň je na co se těšit :-)
Dneska dopoledne plánuju vyrazit po obchodech, potřebuju koupit cukr (z těch japonských hořkých zelených časů už je mi ble...), asi si koupím překladač z japonštiny do angličtiny a možná vyrazím do kina, pokud se mi teda podaří koupit lístek :-)
Jinak jsem teď kvůli práci měl hrozně zabitý čas a neměl jsem vůbec šanci nic sepsat, tak se pokusím v krátkosti sepsat události od pondělka :-)
<br /><br />
Začneme tajfunem. Ten se v pondělí nekonal, přišel až v úterý. Je to taková silnější bouřka, ale tady u oceánu děsně fičí vítr, takže déšť má nepříjemnou sílu a vítr poráží věci. (Za ten týden pobytu už jsem na několika místech viděl zporážená jízdní kola, kterých je tu mimochodem všude hromada) Docela jsem se divil, že to ty japonské domky přežijí, ale přežily.
Jinak co dál...v pondělí jsem byl poprvé sám na nákupu :-) Byla to docela sranda, ale dokonce jsem ani nezabloudil a do velkého supermarketu AEON dorazil v pohodě. Přidávám fotku svého lupu:
Jinak po cestě jsem narazil na už téměř „tradiční“ japonské automaty, které tu mají skoro na všechno, nejvíc ale rozhodně na pití. Takové automaty jsou naprosto všude, takže taky přidávám foto:
V úterý pak byl důležitý den, kdy jsem vyrazil na první hodinu japonštiny.
Důležité to bylo proto (a o to zajímavější), že jsem poprvé jel sám vlakem až do Nagoye. :-)
Abyste si nemysleli, že z toho dělám vědu: Cestování po Nagoyi a okolí není jako cestování po Praze. Kromě hromady autobusů a všehnusů je tu obrovská síť metra a k tomu obrovská síť vlaků (a to hned několika společností) takže si člověk musí hlídat, aby nevlezl někam jinak a nenastoupil do jiného vlaku. Na větších nádražích je pak samozřejmě mnoho nástupišť a sledovat směr, společnost, nástupiště a kolej, když je jen pár věcí napsaných latinkou a zbytek znaky, jó, to není úplně sranda :-) Ještě kdybych si musel kupovat lístky, asi bych se z toho zbláznil úplně...Díky bohu za kartu, kterou jsme se Zdeněkem koupili :-)
Každopádně, nějakým zázrakem se mi povedlo dorazil do Óbu a odtamtud už jsem vzal vlak do Kanayami, kde jsem měl sraz s lektorkou.
Když jsem ale dorazil na nádraží, uvědomil jsem si zásadní problém...a to, že jsem si nezapamatoval, kde se vlastně máme setkat...Zachoval jsem ale chladnou hlavu a jednoduše jsem chodil od východu k východu (naštěstí tohle nebylo zase úplně super-velké nádraží), než jsme se našli :-)
Paní byla velmi příjemná a uměla skvěle anglicky (narozdíl od většiny Japonců tady) , takže jsme se dohodli na podrobnostech lekcí a hned dalších termínech. Paní Makiko je každopádně asi hodně dobrá, protože podle toho, co jsme si povídali učila japonštinu na nějaké izraelské ambasádě a snad nějakého ministra učila angličtinu...A navíc není namyšlená a byla s ní sranda :-)
No a pak už jsem vyrazil dom. Cesta zpátky se vlekla, protože vlaky kvůli tajfunu jezdili děsně pomalu, ale dokonce jsem ani moc nezmokl :-)
Další příspěvek bude teď v nejbližší době a pokusím se konečně dotlačit nějaké ty fotky z bytu a z okolí...
A schválně malý kvíz na závěr: Co si myslíte, že je tohle?
2024 ©