Nagoya a Nagoyský hraad!

Tak jsem si dneska konečně udělal čas a jelikož má zítra pršet, neváhal jsem a vyrazil na výlet :-)

<br /><br />


Za začátku jsem si samozřejmě říkal, že se musím asi tak na 1000% ztratit a můj pocit byl umocněn ještě tím, že mi hned po příjezdu do Nagoye přestala fungovat navigace...No ale nakonec to nebylo tak hrozné :-)

Počasí se docela vyznamenalo a po trochu zamračenějším ránu se objevilo sluníčko, prostě ideální na procházku :-)

Mimochodem vlak do Nagoyi byl přímý z mé domovské Išihamy, problém tedy spočíval v tom, jak zpátky (ano, tak jednoduché to není a nebylo, ale k tomu se dostanu :-)

Na Nagoyském nádraží  nakonec nebyl zase takový problém se zorientovat (jak mě strašil Zdeněk) a jako dítko odchované obchoďáky a nákupními centry jsem směle dorazil (přes mraky všudypřítomných Japonců), až k východnímu deguči, neboli východu. A jak už jsem psal, bylo krásně, tak jsem se rozhodl pro procházku.

Nagoyský hrad je normálně asi tři stanice metrem, ale  nakonec jsem zjistil, že navigace bez navigace nebude zase takový problém, protože Nagoyské nádraží drží Guinessův rekord jako vlakové nádraží s nejvyšší budovou na světě, je to tedy perfektní bod, ke kterému prostě jít, když se ztratíte :-)

Takže jsem vyrazil péšo a za nějakou slabou půlhodinku a po zastávce oběd bez jediného ztracení a čistě dle vlastní orientace (ano, taky jsem čuměl) dorazil až k hradu.

Všude mě uvítala spousta nádherných sakur, které prostě nešlo nefotit. Před vstupem do hradu jsem ještě procházel kolem tradičního japonského divadla nó, které je proslulé tím, že herci udělají za deset minut hry asi tak dva pohyby.

Pak už jsem dorazil k hlavní bráně. Vstupné 500 jenů mě vcelku potěšilo, hlavně když nabízí přístup do celého obřího areálu, který jsem ani nestihl celý projít.

Jinak opět nemůžu opomenout sakury, které teď ještě slabý vítr rozfoukával a okvětní lístky tak létaly všude okolo jako sníh...prostě nádhera a byl jsem hrozně rád, že jsem i přes počáteční velkou kosu přijel do Japonska už teď.

Po chvilkové procházce po areálu jsem už vyrazil do hradu, kde se bohužel nesmělo fotit s bleskem a byla tam celkem tma, takže jsem si holt prohlídku užíval očima a nikoliv skrz objektiv fotoaparátu :-) Prohlídka se sama o sobě moc nelišila od návštěvy muzea u nás, jen mě trochu mrzelo, že bylo u exponátů jen velmi málo popisků v angličtině, takže i když vše bylo krásné a zajímavé, moc jsem si nepřečetl, co to vlastně bylo...

Celý hrad má šest pater s expozicí a vitrínami, jak vypadal dříve. Člověku je fakt smutno z toho, že mezi exponáty vidí tolik krásných věcí, samotný hrad (někdy z 16. století) se vší svou krásou a duchem minulosti ale během druhé světové války padl pod nálety amerických bombardérů. Ani se Japoncům nevidím, že jsou na Američany naštvaní, obzvlášť po shlédnutí starých černobílých fotek, na kterých je pradávný hrad v plamenech. Současná stavba je postavená z betonu, z roku 1959 (myslím).

Samotný hrad i zlaté sochy delfínů na jeho hřebeni jsou každopádně opředeny velmi zajímavou historií, kterou tady ale nebudu složitě vypisovat. Kdo má zájem, doporučuju výlet do Japonska ;-)

(Fakt je to delfín?)

Po prohlídce a návštěvy vyhlídky v nejvyšším patře jsem se pak už vydal zpátky domů. Odešel jsem z areálu a opět čistě dle orientačního nesmyslu jsem vyrazil k nejbližší zastávce metra, protože jsem se zpátky prostě chtěl svést nagoyským metrem :-)

Můj orientační nesmysl mě nakonec opravdu k zastávce metra zavedl, ovšem k úplně jiné (a samozřejmě na úplně druhou stranu) než jsem chtěl...Každopádně  cesta metrem nebyl problém, zajímavé jsou jen terminály, které tu na větších stanicích mají z bezpečnostních důvodů a neotevřou se, dokud metro nezastaví.

S jedním přestupem a trochou stresu, abych správně trefil a nedojel třeba na druhou stranu Nagoye, jsem nakonec dorazil správně na Nagoyské nádraží.

Už jsem si pamatoval, že musím do vstupu JR railway, japonských železnic, ovšem tam mě čekalo krásných 16 kolejí, přičemž cedule s rozpisem stanic je samozřejmě až nahoře na nástupišti...Takže pokud mě někdo sledoval, jak jsem  8x vylézal nahoru na nástupiště, pak zalezl zase zpátky, abych se objevil o jedno nástupiště vedle, musel se rozhodně velmi dobře pobavit.

Každopádně, beru jako bonus, že jsem našel sám správné nástupiště a kolej, aniž bych se musel někoho zeptat :-)

Po cestě zpátky jsem měl dva přestupy a jednou jsem tak trochu zabloudil/nezabloudil, ale to opět není vůbec vtipná historka a opět jí raději nebudu ventilovat :-) Ovšem jak někdo může přejít obří supermarket a nákupní středisko v jednom  a objevit se až na vlakové stanici za ním, aniž by si ho všiml nebo aspoň zahlédl, to je mi záhadou...No nic, nakoupit půjdu až zítra :-)

Po celém dni v Nagoyi jsem celkem dost hotový, ale každopádně to byla sranda :-) Užil jsem si to a až zase příště vyjedu, dám vědět :-) Budoucí cíle v Nagoyi: Vodní svět nagoyakō suizokukan, vyjet si na vrchol nejvyšší nádražní budovy na světě a projet se vlakem Maglev  (jehož konstrukce stála 575 milionů dolarů a prodělává dva miliony ročně) ještě než ho zavřou :-)

Mata ne!